|
Současná věda odhaduje stáří Vesmíru na zhruba 15 miliard let. To je zhruba vzdálenost poslední viditelné galaxie, či pulsaru. Ale je tomu tak? Také se tvrdí, že Vesmír vznikl explozí nekonečně malého bodu energie o nekonečně velké hustotě. Tento bod byl buď homogenní, nebo, nebo se sestával z takzvaných strun. Tato teorie vychází z výpočty doložené a pozorované exploze Černé díry. Strunná teorie vychází z pozorování seskupení galaxií. Ale je tomu tak, a co bylo před tím? Jak a kde se vzaly ony body? Také někteří vědci říkají, že vesmír je tak velký, kde se nachází hmota. Pak je již prázdný prostor, absolutní vakuum. Je tomu tak? A je tam skutečně absolutní vakuum? Nebylo by možno uvažovat takto? Vesmír byl v prvopočátku nekonečný prostor zaplněný řídkou koncentrací energie. Ta se po určité době začala shlukovat do elementárních částeček, proti nimž jsou kvarky nepředstavitelně velké. Ty začaly vytvářet prvotní hmotu. Ta se začala seskupovat do větších, a složitějších kombinací. Vznikaly první atomy a molekuly. Na ty začaly působit gravitační síly, a hmota začala vytvářet první hvězdy, planety,galaxie, a zákonitě i život. Působením gravitace se ve středech galaxií zhroutila hmota, a vytvořila Černou díru. Protože nikdy a nikde není absolutní vakuum, mezihvězdná hmota dopadala na vesmírná tělesa, a zároveň je brzdila. A to se připočetlo ke gravitačnímu působení nenasytných Černých děr. Ty, když pohltily celou galaxii, začaly pohlcovat jedna druhou, až vznikla obří Černá díra. Ta byla buď jedna ( to je nepravděpodobné ), nebo, opět nekonečné množství, těchto obrů. Když obří Černá díra přesáhla kritickou hmotnost, explodovala. A tímto okamžikem začala Geneze. Znovuzrození hmotné části Vesmíru. Takto pulzuje Vesmír již nekonečně dlouho. A že je prvotní bod nekonečně malý o nekonečné hustotě je pouze klam, neboť Černá díra deformuje časoprostor. Protože Vesmír je nekonečný, množství energie, byď nesmírně řídké, je rovněž nekonečné. Proto množství Černých děr - lůn vznikajících galaktických „hnízd" musí být rovněž nekonečné. Ona hnízda musí být od sebe, na naše možnosti, nepředstavitelně vzdálené. Ani hnízda nemusí explodovat ve stejnou dobu. Záleží na rychlosti, jak pohlcují hmotu a roste jejich hmotnost. Proto se může zdát, že za nám známým Vesmírem již nic není. Buď se hnízdo již hroutí, nebo teprve vzniká. Takto by měl fungovat nekonečný koloběh pulzujícího Vesmíru. Doufejme však, že se z každého pulsu zachoval svědek o světě minulém, a jednou i nám podá svědectví. Jako první vyletěl mimo zemskou atmosféru Sputník, první živý tvor to byl pes, až konečně v roce 1961 to byl konečně i člověk. Vývoj dobývání a poznávání Kosmu šel a jde mílovými kroky vpřed. Ale je tu jeden problém. Konservatismus. A to jak v pohonu, tak ve tvaru kosmických plavidel. Pohon dnešních raket vychází z reaktivního pohybu. Je to spalování vysoce výbušných látek. Ať již jde o palivo v pevném, tak v zkapalněném stavu. Ale tento pohyb je neefektivní, ať již jde o účinnost, tak o rychlost. Proto, pokud lidstvo chce putovat Kosmickým prostorem, musí přejít na jiný pohon. A to tak, že napodobí přírodu. Musí jakoby kraulovat časoprostorem. Před kosmickým plavidlem časoprostor zahustit, prorazit, a takto deformovaný protlačit podél tělesa dozadu, kde se opět spojí. Tak, jak to dělají některé mikroorganismy již stovky milionů let. Zároveň se v lodi musí vytvořit umělá gravitace. A to nikoli odstředivou silou. Musí se vytvořit umělé gravitační pole. Reaktivní pohon by se měl nechat maximálně na nepatrné manévry lidí, robotů, a menších plavidel. Také tvar kosmických lodí by neměl vycházet z letadel. Ve Vesmíru není žádné vakuum. Je tam kosmický prach, složený z mikrometeorů, plynů a různých atomů. Proto je nutno přehodnotit tvar lodí. Nejlépe by bylo opět vzít příklad z přírody. Čili kapkovitý, kulovitý, ale nejlépe talířovitý tvar. Je mi líto, ale různé kreativní tvary jako krychle, hranaté tvary s různými patvary na povrchu jsou sice vizuálně efektní, ale pro rychlosti blížící se rychlosti světla a vyšší, zvyšují odpor okolního prostředí nad únosnou mez. Tím se zvyšuje odpor plavidla, spotřeba energie, a teplota povrchu plavidlo poškodí, nebo se může přímo vypařit. Mezihvězdná plavidla a jejich konstruktéři by neměli jít cestou jako automobilový průmysl, který první automobily vyráběl jako kočáry s motorem. Proto by se konstruktéři v NASA a dalších organizacích měli orientovat na jiný tvar raket a vyvinout pohon na bázi silových polích. Současné rakety jsou neefektivní, provoz drahý, a poškozuje životní prostředí - ničí ionosféru, vytváří nepřirozené plynné sloučeninu a je nebezpečný nejen posádce. Že první mikroorganismy, předci dnes známých forem života, potřebovaly ke svému vzniku vodní prostředí je zřejmé. Teď však jde o to, jaké měla voda příměsi. Byla slaná, sladká, kyselá, zásaditá, nebo měla zcela jiné chemické vlastnosti? Že živé formy nepotřebují sluneční světlo, je vidět na záběrech hlubokomořského života. Takže je zřejmě potřeba základního stavebního prvku ( uhlík, křemík, některý z halogenů ), prostředí, kde by mohly žít, a katalyzátor chemických a jiných reakcí potřebných k životním funkcím organismů. Pokud, což je nanejvýš pravděpodobné, vzniklo více bází života, měly tyto tři možnosti. Kooperovat, bojovat o nadvládu, nebo ustoupit. Zatím jsou známy dva druhy bází života. Jednak na bázi uhlíku, a druhá - viry. Viry jsou životní formy, jež vlastně parazitují na velikostně a inteligenčně vítězné formě. Vítězná forma života vznikla zřejmě ve zřídlech, nebo poblíž podmořských vulkánů. Pro tuto hypotézu hovoří fakt, že rostlinám, jakožto počátku potravinového řetězce se nejvíce daří poblíž vulkánů, a tam, kde je vlhko. Teda vlastně většině rostlin. Pouštní flora a fauna vznikla přizpůsobením se života změněným životním podmínkám. Také všechny životní formy jsou převážně tvořeny vodou, a navíc, podzemní prameny vyvěrající ze zlomů v zemské kůře bohaté na minerály jsou pro organismy léčivé. Tímto se přímo, i nepřímo potvrzuje kolébka veškerého „vítězného" Života na této planetě. Teorie o zavlečení Života z kosmu je krásná, ale nic neřešící. Ty nejvzácnější jsou takzvané přechodové druhy. To jsou pokusy o kvalitnější životní formy. Brzy vyhynou, a buď se ukáže, že tato cesta je neživotaschopná, a žijí několik generací, nebo jimi naznačená linie se ukáže jako správná, a vyvine se z nich jeden, nebo více druhů. Takové druhy jsou, v lidské linii, australopitekové, neandrtálci, či kromaňonci. Tito naši „bratranci" nejsou našimi předchůdci, ale jsou těmi, kdo Evoluci ukazovali cestu, jak stvořit člověka jako takového. Je jen smůla, že i u nás přetrvává pud lovce nad ochráncem planety, jímž bychom měli být. Evoluce postupuje různými tempy. Pomalu, rychle, nebo skoky. Pomalu ( v lidském měřítku ) se vyvíjejí skupiny, jako například plazi, či savci. Rychle jednotlivé druhy ( vývoj obojživelníků, primátů ). A poté skokem. To jsou přechodové typy, mutace, nebo deformace. Deformace, to jsou vlastně nezdařené pokusy o urychlení vývoje. Je to kruté, ale je to, bohužel tak. Je možno s tím nesouhlasit, ale je tomu tak. Jak jinak by se vyvíjel život, kdyby nedocházelo k hledání a omylům? Kolik vynálezům v lidské historii došlo omylem, nebo po stovkách chybných pokusech? Jak dlouho trvalo Edisonovi, než vynalezl žárovku? Na kolikátý pokus? Také se tvrdí, že člověk, aby přežil, musel rozvinout mysl. Není tomu tak. Některé zvířecí schopnosti lidský druh potlačil do pozadí, protože je nahradila zvýšená individuální inteligence. Kdyby tomu bylo naopak, nebyli bychom zde. Ale je tu jeden problém. Každý nedostatek ve výbavě jednotlivce oproti druhu je kompenzován zvýšenou kvalitou na jiné straně osobnosti. A lidstvo by nemělo tolit lpět na teorii průměru, a využít všeho, co mu Evoluce nabízí. Je ještě jeden problém. Přílišná specializace a zúžení okruhu vzdělávacích předmětů vede u člověka k přílišné specializaci, a to by byl začátek konce lidstva. Síla lidstva tkví v jeho flexibilitě. Specialisté jsou odsouzeni k vymření. Specializovaní jednotlivci přežijí pouze v lidské společnosti, ale většina by měla být všestranná. |
||