Každá říše, království, a další seskupení mají mezi sebou boji, či dohodami určené hranice a u nich nárazníková pásma. A to platí nejen v říších lidských, ale i živočišných a rostlinných, na pevnině, i ve vodách.
Co se týče živočišných a rostlinných říší, hranice tvoří rozdílné potravinové řetězce.
Vezměme si například Arktidu a Antarktidu. Na Arktidě kralují lední medvědi, v Antarktidě zase tučňáci. A jsou i další méně, či více markantní příklady.
Jenže na Zemi je ještě jedna dvojice říší, které mají krom hranic i nárazníkové pásmo. Je to dvojice říší v oceánu. Říše hladinná a hlubinná.
Říše hladinná je definována vyšší teplotou, nižším množstvím vzduchu obsaženým ve vodě a jeho jiným složením, jinou strukturou potravy, jiným iniciátorem energetické přeměny. Teplota vod je až 30^oC, což znamená i nižší nasycení atmosférickými plyny. Mimoto také proměnná teplota vod. Život tudíž pro kvalitnější zpracování živin potřebuje sluneční svit. Tento princip je velmi efektivní pro vývoj druhové rozmanitosti, a tudíž i inteligentního života. Inteligentního rozumíme na bázi potřeb jednotlivých druhů fauny, jako jsou mořští savci - pozemští savci přizpůsobení životu ve vodách, a některé druhy hlavonožcům ryb a paryb ( žraloků ).  Pro vývoj inteligentního života je rovněž důležitý fakt, že jednotlivé druhy, a potažmo i jednotlivci, se musí umět přizpůsobit měnícím se teplotám okolního prostředí. Jinak by totiž druh vyhynul. Také musí umět zpracovávat poměrně pestrou potravu. Úzce specializované druhy jsou více ohroženy vyhynutím, než potravinově všestrannější.
Říše hlubinná má teplotu vod podstatně nižší, a to 4^oC.  nasycení plyny je tudíž vyšší, a jeho složení je jiné. Je zde také více těžších a jedovatějších plynných prvků a jejich sloučenin. Jedovaté plynné a jiné sloučeniny pocházejí jednak ze zřídel, tlejících organických  zbytků padajících z říše hladinné, a z chemických procesů provázených hnilobnými procesy z těch předchozích. Protože však je v hlubinách teplota poměrně konstantní, odpadá nutnost poměrně velké druhové a jedincové teplotní flexibility a rychlejšího vývoje. Ten je zpomalován rovněž absencí slunečního svitu, což má společně s nízkou teplotou okolí vliv na  pomalejší látkovou výměnu. Ta je zároveň relativně efektivnější v tom, že nepotřebují tolik potravy. Proto hlubokomořští predátoři stojící na vrcholu potravinového řetězce - například chobotnice a kalmaři - dosahují obřích rozměrů.
Mezi hladinnou a hlubinnou říší je nárazníkové pásmo, ve kterém již není sluneční svit, ale ještě nepanuje plynné složení jako v hlubinách. Zde se střetávají nejsilnější představitelé obou říší, kteří zde mezi sebou bojují na život a na smrt. Bojují zde velryby a obří hlavonožci. Že to jsou líté boje, dokazují jizvy na velrybích tělech, vyplavená torza zmrzačených hlavonožců i velryb.
Člověk však nevědomky nahrává hlubinné říši. Lovem velryb vlastně likviduje strážce hladinné říše, čímž je otázka času, kdy hlubinná říše začne dobývat nová teritoria. První signály jsou již patrné. Začínají se objevovat mrtví delfíni bez dolních čelistí. Například stádo takto zmrzačených mrtvých delfínů, vyplavených na pobřeží Anglie.
Vorvani se dokáží potopit do hloubky více, než 1 500 m, a naopak jsou známy útoky obřích hlavonožců na plavidla všech druhů. A to není oblast námořnických bajek, ani pověstí přímořských národů. Že jsou někteří hlubokomořští živočichové skutečně obří, není pochyb. Jednak nemají ve svém prostředí prakticky žádnou konkurenci, a pak, mají více zdrojů potravy. Jednak tu, co získají ve své říši, tu, co jim ve formě zdechlin „pošlou ti nahoře", a pak  tu, pro kterou si „zaskočí nahoru".