Tipy 3

Vyplatí se invalidům vzdělání?

Ústava a zákonodárství tohoto státu zaručuje rovný přístup všech občanů této země k informacím a vzdělání.
Je to krásná proklamace, ale existuje část populace, jež své vzdělání uplatní jen těžko. A touto skupinou jsou invalidé.
Současná atmosféra ve společnosti jako celku začíná být k invalidům stále příznivější. Horší je to však v oblasti legislativní a zaměstnanosti.
Zákony o zaměstnávání sice existují, ale jsou spíše v oblasti proklamací. Vždy se nějak dají obejít a zdůvodnit odmítání invalidů se vysvětlí tak, že pokud firma nechce zaměstnat postiženého, nemusí odebírat výrobky družstev zaměstnávajících 50 a více procent invalidů, ani platit sankce.
Postižený člověk se zřídkakdy plně uplatní. Málokterá firma má o takového pracovníka zájem. Na zájemce o práci klade mnohem vyšší požadavky, než na zdravého. A když se ho chce zbavit, vždy to nějak zařídí.
Že tomu tak je, mohu doložit z vlastní zkušenosti. Podnik, ve kterém jsem pracoval jako elektromechanik, mě po 23 letech přeřadil do „chráněné" dílny, kde jsem jako obrnář loupal kabely. Po půli roce jsem si tak namohl ruce, že jsem se stěží najedl. Poté, co jsem si od lékařky přinesl potvrzení, že tuto práci dělat nemohu, mě propustil s odůvodněním, že pro mě jinou práci nemají. Měl jsem sice kurz počítačové techniky, ale protože jsem ihned neznal nadřízeným požadovaný program, bylo mi řečeno, že je to základní nedostatek. Nepomohlo ani to, že jsem se ho do druhého dne zhruba naučil. Můj tehdejší nadřízený byl, mírně řečeno, naštvaný a poslal mě domů, že práci stejně nemá. Pak již bylo mé propuštění pouze otázkou času.
Naivně jsem si myslel, že postižený středoškolák se znalostí ruštiny, s kurzem němčiny a angličtiny, a znalostí PC díky zákonům práci najde. Opak byl pravdou. I ten nejmenší podnik, či soukromník po větě, že jsem postižený (obrna DK a chůze o holi ), měl nesplnitelné požadavky. Plynně anglicky, německy, rusky. V případě zplnění těchto podmínek i svahilsky. Pokud člověk nesplní tyto podmínky, má smůlu. Vlastně ne člověk. Invalida.
Ani kurz na správce PC a počítačových systémů nepomohl. Když už dotyčná organizace neví kudy kam, alespoň řekne, že není praxe.
Můj příklad není ojedinělý. S podobným přístupem s setkává mnoho invalidních občanů. Proto se nabízí otázka. Vyplatí se postiženému člověku vzdělání? Stačí jen to základní, a pak jít rovnou do družstva invalidů a za minimální plat dělat práci nevhodnou pro ty, co se narodili ve šťastnějším znamení.
Vztah velké části zaměstnavatelů k invalidům se nedá nazvat jinak, než diskriminací. A tudíž ani vzdělání není pro invalidu motivací. Nebo ne?

Pohostinnost a taxi zdarma

Tak jsem se rozhodl, že dám „Pepu" na roční prohlídku. Ne, že by to nutně potřeboval, leč servisní knížka tak káže.
Tudíž jsem nastartoval Pepu, a zajel si do Amondu. Jednak jsem ho tam kupoval, a pak, po putování po nejrůznějších firmách a firmičkách jsem zjistil, že přímo pod nosem mám skutečné profíky. Trvalo mi to pět let - čtyři roky s trabantem, a rok s favoritem.
Ne, že bych byl tak vypočítavý, ale mají tam pro zákazníky i pohoštění. Miluji Tonik, a ten mají v nabídce pro čekající hosty.
Takže jsem dojel do servisu, a odevzdal klíčky a servisní knížku. Pak jsem si při kafíčku pokecal se servisním technikem, a ten mě odvezl podnikovým autem domů. Po cestě se mi omlouval, že by mi půjčili náhradní vůz, ale náhradní vozy s ručním ovládáním nemají.
Jó, kde jsou ty zlaté časy, člověk podmazával, aby sehnal auto, aby mu ho předělali na ruce, nebo vzali na prohlídku, či opravu.
Asi takhle, pokud je někdo alergický na vyřizování jako já, není nad Amond. Vyřídili jsme si na úřadu příspěvek na zakoupení vozidla a úpravu na ruční ovládání. Pak jsem si zajel do servisu.
Technik mi při kafíčku a toniku předvedl nabídku nových aut. Já mu dal dobropisy, a jel domů.
Za několik dní mi volali, že je vše zařízeno, a kdy si přijedu pro nový vůz.
Druhý den jsme jeli do Amondu. Tam jsme si přesedli do nového Pepy, odsouhlasili, nechali se s ním vyfotit, a jeli na výlet. V nádrži bylo alespoň 20 litrů, které zbyly z cesty do Prahy, kde mi servis nechával přidělat ruční ovládání.
Abych se vrátil k samotné prohlídce. Pepu jsem přistavil v jednu, a ve čtyři si pro mě přijeli. Že jsem postižený, a tak si pospíšili. A navíc, mám nějaké slevy. Jaké nevím. Hlavně, že jsou. Jo, a kafe také není k zahození.
Občas si ze zaměstnanců dělám legraci. Při nákupu jsem se zeptal technika, jestli je do Pepy možno zamontovat hodinky s vodotryskem. Ten se mě bez mrknutí oka zeptal, jaké mají být, a jestli mají umět čínskou hymnu jen z předu, nebo i pozpátku. Načež jsme se dohodli i na hymně svahilské. Takhle sympatičtí jsou v servisu všichni, včetně majitele, což je skvělé.
Ale vážně. Pokud je někdo tělesně postižený, a bojí se Prahy jako já, má to v Amondu bez starostí. Ono jezdit po Praze, je pro mě trest boží. Moje krásnější polovička má rodiče poblíž Chotěboře. To se musí přes Prahu. Já mám jednu naučenou trasu jako cvičená opice. A když je nějaká objížďka, stojí mi hrůzou vlasy na hlavě. Brrrrrr!!!

Zázraky se dějí

Každý někdy slyšel o léčitelích. Jsou známy případy, kdy nevidomý prohlédl, nechodící vstal a šel, postižená ruka počala fungovat.
Také já se setkal s podobným zázrakem. A to poměrně nedávno.
Moje drahá polovička má téměř deset let kulaté nožičky. A aby toho nebylo málo, loni v prosinci si něco udělala s loktem.
Doktorka jí poslala k jednomu specialistovi. Ten jí loket nechal zrentgenovat. Poté se při hovoru o cestě domů podivil, že jsme nepřijeli autem. No, když chodič má něco s loktem, může nastoupit do škopku v pohodě. Ale když má někdo kulaté nožičky? Prostě když bereme na benzín…….
Když jsem uviděl papír na sanitu, připadal jsem si jako při zázraku. Byla tam poznámka, že s pomocí do sanitky dojde. Dotyčný lékař zřejmě zafušoval Kristovi do řemesla. Krásnější polovička po deseti letech začala chodit. Alespoň na papíře. Proto také přijel jen jeden saniťák Také nám bylo doporučeno, abychom přijeli příště vlastním vozem. Inu, zázraky se dějí.