Byl večer. Na autobusové stanici stál hlouček lidí, mezi nimiž vynikala dívka s očima barvy nebe, vlasy jako pohádková Zlatovláska, a poněkud vyzývavým výstřihem.
Právě zřejmě její dekolt přilákal pozornost opilce, který ji nevybíravým způsobem dával najevo svůj zájem o její osobu.
Zatímco se dívka zoufale bránila opilcovým návrhům, okolostojící lidé se otáčeli opačným směrem. Až na jednoho mladíka.
Ten se po chvíli dívky zastal a opilého muže odkázal do příslušných mezí.
Dívka mu poděkovala a vyslala k němu několik výmluvných signálů. Mladý muž jí však s úsměvem naznačil, že "loví v jiných vodách". Ta pochopila, o co jde, a zůstala pouze u díku. Zato okolostojící si, "pohoršeni", cosi šeptali. Pro ně je zřejmě jiné pohlavní zaměření větší hřích, než opilecké násilí. Jak lidské!? Přitom ještě před chvílí byl mladík hrdina.
Je prokázáno, že mnoho géniů minulosti i současnosti mají zájem o partnery stejného pohlaví, nebo jsou bisexuálové. LEČ! Nějak se to zamlčuje, tají, nebo ignoruje. Nebo si veřejnost myslí, že ona čtyřprocentní minorita není schopna logického, samostatného, nebo hrdinského chování? Nejsou lidé dnešní doby stejní jako společnost do 19. Století, kdy ženy neměly přístup ke vzdělání, do politiky, či jim upírali hlasovací právo?

      Mnoho lidí si myslí, že tělesně postižení jsou uzavření samotáři. Tento názor je však mylný. Tělesně postižení jsou naprosto stejní,jako ostatní populace. Mají rodiny, přátele, studují a žijí plnohodnotný život. Jako příklad může sloužit paní E S.         
      Narodila se s rozštěpem páteře a do svých 23 let žila a pracovala ve svém rodišti Libici nad Doubravou. Vystudovala dvouletou ekonomickou školu v Jan- ských lázních. Má procestovanou republiku, zúčastňuje se sportovních soutěží tělesně postižených sportovců a jezdí na všemožné kulturní akce, ať se jedná o plesy pořádané jednotlivými svazy tělesně postižených, nebo koncerty či divadelní představení..
Když se ve 23 letech vdala, přestěhovala se do Kladna. To ještě chodila o dvou francouzských holích. Před šesti lety měla komplikovanou zlomeninu ruky a poté nohy.
      Což znamenalo, že usedla na vozík. Změna druhu pohybu však pro ni neznamenala změnu života. Pouze se dívá na svět z menší výšky.
Podnik, v němž pracoval její manžel upravil nájezd za domem, nechala si vyrobit kuchyňskou linku na míru a předělat bytové jádro.
Počátkem letošního roku se naučila na počítači a surfuje po Internetu.
Má mnoho koníčků a přátel po celé republice. A to jak mezi tělesně postiženými,tak mezi zdravými.
      Pořádek a pohodu panující v domácnosti paní Evy by mohl být příkladem pro mnohou "zdravou" hospodyňku. A její kréda? Co mě nezabije, to mě posílí. Mám kulaté nožičky, no a?

       Statistiky rozebírají procenta nezaměstnaných podle různých  kritérií. Podle věku, dosaženého vzdělání, pohlaví, či etnika. Na jedno se však zapomíná, zdravot- ní stav.Skupina s největším procentem nezaměstnaných jsou invalidé, a to kolem  25 %, což je zarážející. Podniky se těchto lidí nenápadně "po dohodě" zbavují.
      V chráněných dílnách jsou platy podprůměrné. Jedna funkcionářka se dokonce nechala cynicky slyšet, že je to pouze na přilepšení k důchodům.
Když se invalida uchází o práci, dotyčná organizace má okamžitě takové náro- ky, aby je nemohl  splnit. Invalida se totiž mezi zaměstnanci nenosí. To se spíš vyplatí zaplatit sankce.

Naši ministerští úředníci opět dokázali svoji akceschopnost a pochopení pro věc. Nejenže naše spoluobčany odkázané na invalidní vozíky nutí, aby v případě, že potřebují vozík elektrický, šli na psychiatrické vyšetření, ale dokonce vážně přemýšlejí o povinnosti každý vozík opatřit státní poznávací značkou. A to i vozík mechanický.
Toto nařízení, pokud projde na schvalovacím řízení, bude další perla vzešlá z kanceláří těch, co se bojí, aby nebyli shledáni nepotřebnými. Pro zajímavost - průkazky TP, ZTP a ZTP/P byly dříve zdarma, a dnes se musí platit.

Nevím, jak kdo, ale já jsem ve výběru  obchodů, kde nakupuji konzervativní. Najdu si obchod, kde to je pro mě nejvíc vyhovující, a chodím tam.
Když k nám přijede kamarád z vysočiny, první jeho cesta vždy směřuje kdo nedaleké Zastavárny. Ta byla nejdříve v nedalekém paneláku, kam se mi z důvodu chybějícího zábradlí u schodů nechtělo.
Pak si však majitel kousek dál postavil Zastavárnu novou. Tak jsem si řekl, že se do ní podívám.
Teprve tehdy jsem pochopil, že název „První Všeobecná zastavárna" vystihuje její kvalitu, a proč do ní kamarád chodí jak nakupovat, tak „na čumindu". Jednak má, kromě nízkých cen i široký výběr zboží, ale i pěknou sbírku šavlí, mečů, a dalších klučičích pokladů.
Já být kleptoman, tak se vyřádím. Tak tam chodím na „čumindu" a kupovat záhadologické videokazety.
Že majitel a personál má smysl pro humor jsem pochopil, když jsme se tam s ženuškou šli podívat, já na šavle a meče, a ta moje na zajímavou  sedačku. Šéf mě vyzval, abych si ji vyzkoušel a sedl si do křesla. Já ho poslechl a sedl si. Načež jsem prohlásil, že nemá to chybu. Ovšem by to chtělo přisunout stolek, a na něj dát pivo. Šéf souhlasil, ale že mi namísto piva udělají kávu.
Abych to nezdržoval, naše stará sedačka šla k popelnicím, a tamta zaujala její místo.
Kromě smyslu pro humor a dobrého obchodu, má pan Bečvář ještě jednu dobrou stránku. Je ochoten pomáhat těm, co to potřebují. Když jsem se před ním zmínil o své cestě na Abilympiádu, přislíbil mi bez váhání pomoc.