Lidstvo, co je lidstvem, provází mimo jiné, také záhady, a touha po jejich rozluštění.
Mezi ty největší je také záhada vymírání velkých zvířat.
Tyto druhy jsou zdánlivě nezničitelná a neporazitelná. Ale právě toto je příčina jejich zkázy. Jejich vyhynutí a přenechání výsadního postavení nastupujícím druhům.
Protože jsou zvířata velká, jsou jejich kosterní pozůstatky méně přehlédnutelné a poutají více pozorností, než menších druhů. Také jsou co se týče publicity zajímavější. Proto jednotliví vědci a vědecké kolektivy vymýšlejí v boji o grandy další a další teorie.
Naše planeta, a Vesmír jako takový, hledá životní formy, které by byly na co nejvyšší inteligenční úrovni. Inteligenční, co se týče inteligence jednotlivců, i celých druhů.
Prvním nástrojem ve snaze o celkové propojení nejprve skupin, poté druhu, planety jako celku,….. a nakonec Vesmíru, je pohyb hmoty a evoluce.
A právě tyto dva faktory způsobily vznik, i zánik bezpočtu druhů zvířat i rostlin na modré planetě. Malých, i gigantických.
Na počátku byli i giganti malí. Když se však u nich objevila vlastnost, která jim poskytovala vůči dalším druhům určitou výhodu, a v boji o potravu měli převahu, a bylo jí relativně nadbytek, začali růst. Tímto měli stále méně konkurence v potravinovém řetězci, a stále méně predátorů se jim bylo schopno a ochotno postavit.
Tímto, paradoxně, začíná cesta k jejich zániku.
Zpomaluje se jejich reprodukční cyklus (  kupříkladu slonice má dobu březosti dva roky, a myš několik týdnů ), zvětšují se nároky na potravu, zpomaluje se reakce na změnu klimatu a nové druhy mikroorganismů, jež obývají všechny kouty planety.
Když nastane jakákoli změna klimatu, reaguje na ní každý tvor i druh.
V každém organismu je „gen přežití". Gen, který pomáhá druhu přizpůsobit se rozumě velkým a rychlým změnám, a přežít alespoň 10 % generace.
Jenže když druh je gigantický, a drastických hynutí je více a rychle za sebou, klesne počet jedinců pod kritickou mez, a druh vyhyne.
Když se prapůvodní pevnina začala rozdělovat na jednotlivé kontinenty, vývoj jednotlivých druhů fauny i flory pokračoval. A to odděleně.
Odděleně se však vyvíjely i mikroorganismy. A to byl jeden, ne však jediný faktor, působící v evoluční hře o výběr těch nejlepších.
V době vrcholného rozkvětu velkých zvířat giganti ( ať již jde o veleještěry, nebo savce ) byly kontinenty relativně stabilně propojeny, či odděleny. Pak však došlo, ať ochlazením, čili poklesem hladin oceánů, nebo geologickou činností, k propojení jednotlivých izolovaných světadílů. Tímto se k změně teploty vod a atmosféry připojila migrace konkurence v oblasti potravinových zdrojů, predátorů, a mikroorganismů, způsobujících do té doby neznámé nákazy.
Když se změní klima, část jedinců vyhyne, ale určitý počet přežije. Ale když se k tomu připočte nová potravinová konkurence, noví predátoři, nové nemoci, tak vymírají další a další procenta populace. Nakonec buď populace vyhyne přímo, nebo nedostatečným počtem rozmnožování schopných jedinců.

Věda tvrdí, že dinosauři jako takoví byla pouze tupá, neforemná a primitivní zvířata. Ale 135 milionů let, po kterých dinosauři ovládali tuto planetu dokazuje, že se vědci mílí.
Jsou důkazy, že dinosauři nejenže žili ve smečkách, ale že se starali o mláďata. Někteří měli zimní spánek, a byli teplokrevní. Ovládli vodstva, a někteří dokonce létali.
Létající dinosauři nebyli primitivní letci, ale létali stejně bravurně, jako dnešní ptáci. Proč jsem o tom přesvědčen. V té době byli klima znatelně teplejší, než dnes. Tudíž i oceány měly vyšší teplotu. Z toho vyplývá, že absorbovaly menší množství vzduchu, a tudíž byla plynová slupka okolo Země silnější, tudíž byl na hladině oceánů a na povrchu vyšší atmosférický tlak. Když se k tomu připočte vyšší vlhkost vzduchu, není divu, že rostliny a další živočichové na pomyslném potravinovém řetězci dorůstali grandiózních rozměrů.
Zároveň větší hustota vzduchu umožňovala dinosaurům lehčí pohyb. A to i vzduchem. Proto se také létající dinosauři zdají primitivnější letci, než dnešní ptáci a letci vůbec. Ti dnešní se prostě přizpůsobili změněným podmínkám.
Říkat, že dinosauři byli primitivní, je stejně mylné, jako tvrzení, že jsme ve Vesmíru sami, nebo jako dříve vědci tvrdili, že automobil nemůže z fyzikálních zákonů jet rychleji, než 36 km/hod. Případně, že člověk nikdy nevzlétne, natož   aby se dostal mimo zemskou přitažlivost.
Vědecká veřejnost nerada opouští staré teorie. Ty se mění až když se najde vlivná skupina, jež jí podpoří, nebo stará generace vymře.

Vesmír, jehož jsme součástí, je označován jako trojrozměrný. Je tomu však doopravdy? Je skutečně tvořen pouze třemi dimenzemi? Nikoli! Vše je definováno nejen prostorovým vyjádřením - délkou, šířkou a výškou, ale také, a to se neuvádí, časem potřebným k zobrazení dotyčného předmětu.
Čas je neprávem vyloučen z naší definice prostoru, v němž se nalézáme. Na zobrazení všeho, co chceme vidět, pochopit, poznat, uložit si do paměti, či zapomenout  je potřeba kratší, či delší časový úsek. Což znamená, že čas je rovnocenný partner trojrozměrné definici všeho, co nás obklopuje, definice nás samých.
Když se ohlédneme do historie, je mnoho věcí, které lidstvo považovalo za podřadné a samozřejmé, přičemž patří k těm nejzákladnějším. Kupříkladu vzduch. Vzduch byl považován za něco všudypřítomného a nicotného. Přitom bez něj zahyneme. Také se tvrdilo, a to tvrdily i vědecké kapacity, že při rychlosti nad 36 km/hod se z automobilu, či jiného pohybujícího se předmětu vzduch odčerpá, a vznikne vakuum.
To, že čas definujeme pohybem, nás může vézt k domněnce, že nepatří k základním dimenzím. Naopak. Opak je pravdou. Tento Vesmír je čtyřdimenzionální. A studie v oblasti teoretické a praktické matematiky a fyziky to dokazují. Čas se deformuje v závislosti na množství a hustoty hmoty, jež se nachází v jeho části, teoreticky i prakticky s ním začínáme manipulovat, a blíží se doba, kdy ho lidstvo začne prakticky využívat a manipulovat s ním.
Ke konci 2. světové války provedly USA takzvaný Filadelfský experiment, během kterého mizela a znovu se objevovala speciálně upravená americká loď, který, podle mého, pokračoval, a zřejmě, pokračuje dodnes.
Také superpřesné hodiny, umístněné na kosmických lodích, vykazují zápornou odchylku oproti pozemskému času. A astronomické výzkumy? Jsou dokázány deformace časoprostoru okolo těles, zejména supernov a černých děr.
Všechny nové myšlenky měly, mají, a mít budou vášnivé odpůrce a kritiky. Na jednu stranu to zpomaluje pokrok, ale na druhou stranu je to dobře, neboť nová myšlenka se pod tímto tlakem propracuje k maximální dokonalosti a je tímto životaschopnější.