Každá civilizace má tři etapy. První je boj o existenci, druhá je rozkvět a třetí je úpadek, nebo zánik.
Tento trend je, prozatím, pravidlem. Například Sumer. Vznikl před dávnými věky, také před dávnými věky zaznamenal také rozkvět. Ale zanikl a na jeho místo nastoupil Egypt. Po něm na výsluní kulturního světa bylo Řecko. To však přestalo být akceschopné jako ve svých počátcích a jeho dominantní postavení zaujal primitivnější, ale akceschopnější a bojovnější Řím.
Ten se po ovládnutí značné části tehdy známého světa cítil neporazitelný a všemocný. Začal se utápět v bojích o moc a lidé se začali zajímat o politické pletichy, krvavá gladiátorská divadla a různé bezuzdné slavnosti. Ovládal mnoho zemí, ale nedokázal regulovat zločinnost ve vlastním srdci. Až nakonec všemocný Řím padl rukou méně mocných nastupujících kultur. Zabila ho jeho moc a víra v neporanitelnost a nenapadnutelnost.
Podobný syndrom má i naše euroamerická kultura. Masmédia nás přesvědčuje o dokonalé obraně, nekonečné ekonomické a politické moci a dokonalosti. Otevřeme noviny a ty jsou samý politický a hospodářský skandál. Pustíme televizi a nějaký "akční geroj" na nás vyprázdní kulometný zásobník. Poté se dozvíme, že vrah je v rámci "humanity" vyšetřován na svobodě, matka, která zavraždí vlastní dítě dostane z humanitních důvodů milost, překupník drog v rámci humánních přístupů k ubohým pašerákům a distributorům omamných látek odsouzen ke směšnému trestu (třebaže drogy mají na svědomí smrt jejich uživatelů, nehledě na trestnou činnost zaměřenou na získání potřebných finančních prostředků), o směšných trestech za násilné trestné činy včetně terorismu nemluvě. Každý zločinec se může spolehnout na to, že mají více práv než oběť a navíc z něj právníci udělají nevinou oběť špatného rodinného zázemí, či splašených genů.
Tímto si naše kultura kope hrob, a pokud nevyhlásí válku všem podobám teroru, tento ji rozvrátí a zlikviduje jak politicky, tak hospodářsky. Možná i fyzicky. Pak nám bude humánní přístup ke zločinu letenkou do záhuby.
Zákonodárci by se měli vážně zamyslet. Kdo má více práv, "ubohý" zločinec, nebo ten, kdo byl tak drzý, že se stal jeho obětí?!

Na světě je pouze málo postav, které by byly tak démonizovány a filmově i literárně ztvárňovány jako Vlad Tempes.
Tento rumunský vládce, narozen v roce 1430 neblaze proslul svou krutostí a hrůzou, kterou šířil okolo své osoby během své vlády, a která ho provázela i po smrti.
V dětství byl jako živé rukojmí vychováván na tureckém dvoře. Zde se mu dostalo vysokého vzdělání, ale také se zde naučil nejvyššímu stupni krutosti. Lidský život pro něj neměl pražádnou cenu a mučení obětí jeho zvrhlých choutek mu způsobovalo sadistické uspokojení.
Poprvé stanul na rumunském trůně v roce 1448, ale po dvou měsících uprchl a uchýlil se do kláštera, odkud se vrátil a znovu, tentokrát definitivně uchopil moc do svých rukou roku 1453. Tímto rokem začala éra násilí, krutosti, ale také osvobození od osmanské nadvlády.
Za jeho vlády se v Rumunsku děly strašné věci. Za krádež i nevěru byla bez milosti smrt. Když ani toto nestačilo, nechal na vyvýšený pahorek postavit cenné předměty, které nechal skrytě hlídat. Když se někdo pokusil něco z těchto pokladů vzít, byl okamžitě popravit. Protože na počátku jeho vlády bylo Rumunsko zbídačené, zbavil se žebráků tak, že je pozval do ohromného domu na hostinu, nechal je opít, a poté jeho lidé tento dům zapálili. Opilí žebráci v něm uhořeli, a ti, co se chtěli zachránit útěkem, byli zavražděni okolo stojícími vojáky. Ani kláštery neunikly jeho "pozornosti". Pořádal na ně pravidelné rabovací výpravy, během nichž je vyloupil o tak potřebné zlato, mnichy vyvraždil, jeptišky on i jeho vojáci před smrtí znásilnili a kláštery samotné zničili.
Se stejnou krutostí se choval i k tureckým poslům. Protože před ním odmítli smeknout, nechal jim turbany přitlouci k hlavám hřebíky, aby jejich odmítnutí bylo "oprávněné".
On i jeho vojsko bojovalo jakoby vítali smrt. Proto také nikdy neustupovali, a vyhnali Osmany z vlasti. Vlad po jednom vítězství zajal tisíce tureckých zajatců. Zůstal několik dní na místě vítězství a do svého sídla se vrátil teprve tehdy, když jeho cestu zpět lemovali po obou stranách zajatci nabodnutí na kůl. Jejich pomalou, mučednickou smrtí oslavil Tempes svůj vojenský triumf.
Po jeho smrti po Rumunsku kolovaly pověsti, že vstal z hrobu, a on a jeho nejbližší bloudí lesy okolo jeho rodného hradu.
I dnes, po staletích, návštěvníci jeho rodného sídla prožívají neznámou a nedefinovatelnou hrůzu, a jen málokdo se odváží na hradě prožít noc. Kdo vydržel, popisoval
pocity tísně a nedefinovatelné zrakové vjemy. Většina návštěvníků však do rána nevydržela a s hrůzou v očích prchala do vsi v podhradí.
Vlad Rumunsko po dobu své vlády osvobodil od turecké nadvlády, pozvedl ho, ale cena byla vysoká.
Právě jeho poté začali autoři upířích příběhů ztotožňovali s upírem Drákulou, zosobněním nesmrtelného zla, krutosti, démonů noci, a ač je to podivné, také symbolem sexuální nenasytnosti.
Ať už je na pověstech o Vladu Tempesovi pravda cokoli, zůstane tento vládce v dějinách znám jako hrabě Drákula.

Tato kasta keltských kněží je dodnes opředena mýty a pověstmi o jejich neuvěřitelných schopnostech a zázracích, jejich existenci provázejících.
První historické zmínky o těchto dávných galských mázích pocházejí od řeckých a římských autorů z dob od 2. Století před naším letopočtem až do 4. století n. l., a připisovaly se jim zázračné schopnosti, od lektvarů nesmrtelnosti, po levitaci a toulky libovolným časem a prostorem. 
Adepti na druida procházeli sítem náročných testů, zkoumajících jejich schopnosti a nadání pro tento výjimečný post. Ti, co obstáli, neměli ani zdaleka vyhráno. Poté následovalo nesmírně náročné studium, trvající deset a více let, během kterých museli zvládnout magii, poznat sílu přírody, a naučit se hledat a vyrábět léky. Museli zvládnout filosofii, neboť kromě funkce mágů a lékařů, museli zvládnout také funkci poradců kmenových vůdců. Čímž byli na větším stupni zodpovědnosti za dění, než vůdci.
Ti kteří prošli náročným sítem výběru mezi kandidáty a zvládli náročné mnohaleté studium, směli vstoupit do posvátných druidských hájů, kde proběhly závěrečné zkoušky a konečné zasvěcení. V těchto lesích, kromě výše zmíněných zkoušek adeptů probíhala také pravidelná setkání, při kterých si mistři navzájem předávali nové poznatky a zkušenosti.
Pro svou moc, schopnosti a požívanou úctu byli Druidové římskou mocí pronásledováni a háje ničeny. Římané věděli, že Druid dokáže pozvednout bojového ducha galských bojovníků již pouhou svou přítomností.
Proto Druidové přešli do ilegality. Své umění a znalosti předávali a předávají svým následovníkům dodnes. To, co pronikne na veřejnost, je jen zamlžený zlomek toho, co dávné umění učí. Informace však obsahují jednu velkou radu. Člověk by se měl ztotožnit s přírodou, naučit se užívat její moci a naučit se vejít do svého vědomí a podvědomí. Největší síla je obsažena v mysli, přírodě, rovnováze sil a splynutím s Vesmírnou energií.

Je všeobecně známo, že lidský mozek je jako houba,která do sebe nasává informace a podměty z okolí. Toto platí vždy, všude a bez ohledu na věk.
V dnešní době to platí především co se týče vlivu masmédií, zejména televize  a ti, co je ovládají si jsou toho dobře vědomi.
Člověk má i nadále v sobě zakódován pud dravce. Je tomu tak, ať se kdo chce jak chce tváří, potřebuje někdy zvýšit adrenalin v krvi. A toho filmoví tvůrci využívají.
Dříve po zapnutí televize na nás "vypadla lopata" a dnes nás poleji potoky krve, jsme rozstříleni a zahltí politické debaty.
Násilí na obrazovkách se stává denní skutečností. Zpravodajství je postaveno na přírodních katastrofách, podvodech a násilí. Hlavní večerní programy jsou o násilí a dětské pořady? Ty se hemží neidentifikovatelnými hybridy se zadrátovanými čelistmi, vulgární výrazy a vyhrožování smrtí je na běžném pořádku, zbraněmi nejrůznějších typů a ráží. Zato nahé lidské tělo na obrazovce je "hodno zavržení" a filmy s "hambatými sekvencemi" jsou přesunuty na dobu po dvaadvacáté hodině. Je to podobné jako za"soudruhů", kde se v televizi buď pracovalo, nebo bojovalo, a když mělo dojít (i v pozdních nočních hodinách) k milostné scéně, kamera zabrala strop. Ti co rozhodují o tom, co se může a namůže vysílat jakoby nevěděli, že prodejny časopisů jsou plné časopisů s erotickou tematikou a na Internetu je erotických stránek nepočítaně. Stačí jen chvilka nepozornosti rodičů, a dítě si najde co chce.
Přitom vládní úředníci s nevinnou tváří tvrdí, že oni jsou v tom nevinně, a že to je vina rodičů. Ti přitom dnes mají starost aby uživili rodinu a díky politice zaměstnanosti je to stále náročnější.
Dětská kriminalita díky této politice neustále stoupá a věk mladistvých delikventů klesá. Nabízí se otázka, kdy děti začnou nosit do školy zbraně.
Nejtrapnější na tom všem je, když na televizní obrazovce probíhá debata, proč je mezi dětmi stále více násilí a šikana se týká stále většího počtu a stále mladších dětí. Jsou lidé na rozhodujících místech tak odtrženi od reality, nebo je v tom úmysl?