|
Bludný Holanďan
Oceány se dnem i nocí plaví tisíce lodí. Přepravují na místo
určení statisíce lidí a miliony tun nákladu. Jsou ale také jiné lodi.
Lodi Bohem a člověkem zapomenuté.
A na jedné takové se plavím já. Nevím jak dlouho a ani proč.
Já prastarou se lodí plavím.
Snad desítky, snad stovky lidských let.
Je prokletí to, kletba, nevím.
Jsem stár jak celý lidský věk.
Když na palubu kapitán mě přijal,
já mladý byl a plný sil.
Pak paluby já na moře jsem se díval.
A na kapitána zdraví víno pil.
My plavili se širou mořskou plání,
a cíl se zdál nám téměř na dohled.
Mě nevadily tresky ba špatná voda ani.
A u nohou mi ležel celý známý svět.
Pak náhle spojila se vodstva s nebem,
a z hlubin vystoupil k nám hrůzný, čirý děs.
A všichni zachránit se chtěli v moře skokem.
A zešílel i starý, slepý pes.
Já na palubě jediný jsem zůstal,
jsouc v lanech zamotán jsem byl.
Když probral se a hlas pak pronikat k mě přestal,
já jediný jsem na palubě zbyl.
Můj život zdá se býti nekonečný-
vždyť na palubě jsem již téměř deset tisíc let.
Já zemřít toužím i za vraždu byl bych tobě vděčný.
Tak prosím, volám, čekám tvoji odpověď.
Bouře
Existují příběhy, o kterých se říká, že jsou mezi nebem a Zemí. A mezi ně patří i ten, který vám budu vyprávět.
Příběh začal před mnoha lety. Bezohledný řidič srazil na silnici dívku.
Snažil jsem se jí pomoci, ale marně. Stal se ze mě pouze bezmocný svědek, jak
z ní postupně vyprchává život.
Od té doby mě však přešel smích,
já viděl její oči v nocích bezesných.
Ty oči! Modré, něžné oči dívky,
kdo uzří je, tak řekne tiše - díky.
Když po letech já touto cestou jel,
tu oč její já zas, znovu, zřel.
Když proudy vody v bouři auto bičovaly,
tu oči její zjevily se a mě varovaly.
Zastav zde, prosím, lásko! V dáli
tam Ďábel krutě blesky láme skály.
Zde zastav a, prosím, tu dočkej rána.
Já chci bys žil, já mám tě, věř mi, ráda.
Já poslech, a počkal, až to peklo skončí,
a pátral, kde zas uzřím oči.
Leč, to uzřel jsem je naposled,
a ani prosbami je nazpět nepřived.
Náhle mi cosi řeklo, abych zvedl oči k obloze. Tam jsem viděl nelítostný zápas. Bojovala tam dvě světla. Jedno jasné, čiré. Druhé bylo temné, kruté.
Trvalo to dlouho, téměř celou noc. Tu náhle zazněla ohlušující rána a temné
světlo zmizelo v nadoblačné výši a čiré se po chvíli změnilo v jasný den.
Nastartoval jsem a pokračoval v jízdě. Po několika kilometrech u silnice
stála dívka. Zastavil jsem a s překvapením vydechl: „Petro!" „Já ale nejsem Petra.
Ta je dvacet let mrtvá. Já jsem její dcera," odpověděla.
Milostná píseň Quasimodova
Oči modré jako nebe,
úsměv, ze kterého zebe.
Zoubky jako perličky,
miluji je všecičky.
Hlava jako brambora,
povahově potvora.
Ručky bílé jako svíce,
miluji ji. Co chci více?
Postava jak z perníku,
zítra vezmu za kliku.
Okudlaná do hola,
povahově potvora.
Její chůze? Chůze laně.
V zimě zakoupím jí saně.
Boky pevné, v pase štíhlá,
při polibku něžně zjihla.
Nožičky má do Ó,
jak opice v zoo.
Ošklivá jak noc,
volám o POMÓÓÓC!
Nářek padlé panny
Slunce svítí na nebi,
pod ním velká skála.
Proč já holka pitomá
frontu na sex stála?
Mohla jsem být panenka,
žádoucí a sladká.
Teď je ze mne soudružka,
zasloužilá matka.
Mohla jsem být panenka,
cudná, krásná, milá.
Já však s kluky za bukem
pivo, kráva, pila.
Poslední sbohem
Jak šťasten jsem byl mezi vámi!
Proč osud si tak pohrává?
Já lásku poznal, co mě mámí
a nad úklady vyhrává.
Já šťasten byl, však teď pláču.
Proč nastal ten čas loučení?
Byť jinde, s vámi budu stále,
a na tom se nic nezmění.
Nu milá ne, již neplač více.
Můj osud se již nezmění.
Již končím s chlastem, došly prachy.
Jdu domů - strašné soužení!
|
|
