Poezie 1

K R Á S K O


Procházím věky, jsem  tu od  úsvitu lidských dějin. Ani nevím, kolik staletí  již žiji. Pamatuji nejstarší říše. I ty, jež předcházely Atlantidu, Sumer, či Egypt.
Celý svůj  život hledám krásu hodnou štětce starých mistrů. Krásu srovnatelnou s Monou Lízou, či Afroditou. Dosud byla má touha marná. Až jsem potkal Tebe, krásná.

Oči modré jako nebe
Černých vlasů vodopád.
Úsměv, bez nějž v létě zebe,
S těmi vlasy chci si hrát.

Svůdná víla, červánková,
Vedle níž je Slunce stín.
V ústech jsou dvě řady  perel,
Rty jsou rudé od malin.

Když jdeš loukou, vílo krásná,
Klaní se ti každý květ.
Slunce hasne před Tvou krásou,
Ptáci pějí na počest.

Není tobě jiná rovna,
Není krásky svůdnější.
Větší slasti v světě není
Než tě sevřít v náručí

Jsi jak vánek. Jarní, něžný,
Když se chvěješ v náručí.
Dovol, krásná, ať jsem to já,
Kdo tě lásce naučí.


V Y Z N Á N Í


Lidský život je plný zvratů a očekávání. Očekávání šancí. Šance
přicházejí a odcházejí, a pouze na nás je, zda je rozpoznáme a zda jich
dokážeme využít. Ale někdy je, bohužel, nerozpoznáme nebo je prostě
nechceme využít. Já dostal a využil snad největší šanci života. A to,
                                               když potkal jsem TEBE.

Já jsem hledal štěstí, lásku,
Našel jsem však zklamání.
Netušil jsem, že i pro mne
Štěstí bude k dostání

Nevěřil jsem, že tě potkám,
Dívko krásná, rozmilá.
Šance přišla, já jsem poznal,
Že tě osud posílá.

Můj život se zcela změnil,
Já ti za to děkuji.
Život proteplíš jak Slunce,
Já ti za to děkuji.

Závidí mi,  paní krásná,
Že tě vedle sebe mám.
Ať závidí, paní moje,
Jen se pyšně usmívám.

Další šance přicházejí,
Štěstí máme společné.
Poznávám je, využívám,
Žít s tebou je bájené.


Z P O V Ě Ď


Na světě existují mocné říše, velké svazky, bezpočet malých zemí a zemiček.
Ale jen jedna jediná, moc, která se nedá srovnat s ani jednou z nich. A to je říše, jejíž pánem jsem já.

Již stovky let já tady v rakvi ležím
co  pro tebe noc, je pro mne jasný den.
Když Luna vyjde, tak moci své vstříc běžím,
Však ve dne spím zas půlnoční svůj sen.

Já žiji z krve dětí, žen i mužů,
jsem nemrtvý  a neživý.
Jen díky ní tu existovat můžu
kdo poznal ji, se vůbec  nediví.

Pak sluhy z mužů a milenky z žen já mám,
a má moc rok od roku sílí.
Když  Slunce vyjde, já do rakve své uléhám,
však v noci mohutní mé síly.

Zde v říši mé své děti matky s láskou kojí.
Však mlékem ne. To krví kojí družek svých.
Kdo živý je, ten moci mé se bojí,
a  chvěje se, když zaslechne můj smích.

Já půlnoční své panství tu jedné noci stvořím,
v němž v noci den je, ve dne je zas noc.
Zde v Karpatech já všechna města silou zbořím
a stvořím jiná, kde věčná bude noc.

Proč lásko má se pána svého bojíš?
Já nesmrtelnou z tebe vytvořím!
Chci vidět, jak běloskvoucí sobě v roucho bílé strojíš.
Tak připrav svoje hrdlo.

PŘICHÁZÍM


ROZUM


Historie nás, lidí, na této planetě je dlouhá. Mnohem delší, než učí
historie. Lidé na planetě Zemi žili a tvořili dávno před vznikem Egypta, deseti-
tisíce let před Atlantidou. Kdy člověk poprvé vzhlédl k obloze, kdy zažehl první
oheň, postavil první dům, ví pouze Slunce a Země. Otec a matka, kteří stvořili
nejen člověka, ale vše živé a neživé co zde existovalo, existuje a nebo teprve
existovat bude.

Procházím já dějinami od úsvitu,
už nevím ani, jaký je můj věk.
Můj život zapsán je do kronik starých,
mýtů, co tradují se statisíce let.

Já dával lidem oheň, učil jsem je létat.
Pak umíral a vstával z hrobu zas.
Mým úkolem je historii splétat,
a tím, kdo provází mě, je bratr věrný - čas.

Jen války běs mě chvíli pozastaví,
však utichne - li opět vystoupím.
To tyrana když národ se pak zbaví,
já životem pak lidstvo vykoupím.

Je života běh věčný, nekonečný,
já tímto nejen dnešek provázím.
Je vznik a zánik proces stálý, věčný.
Jsem rozum, kdo vás, lidi, tímto provázím.