Začalo to několik dní před odjezdem na Vysočinu, kde se zorganizovala oslava narozenin mé krásnější polovičky a dvou jejich přátel.
Po několika letech se mi opětovně v ledvině vytvořil kamínek a vydal se na cesty. Což se nelíbilo mému organismu a já dostal skvělou ledvinovou koliku.
Injekce od obvodní lékařky nepomohly, a tak mě pod záminkou ambulantního zákroku  poslala do nemocnice. Pochopitelně si mě tam nechali, a já tímto přišel o cestu za milovanou " náhradní " mámou  a tátou ( panímámou a pantátou ). O kamarádech a naloženém seleti nemluvě.
Mé první okamžiky v nemocnici byly šok za šokem. Po vyšetření ledviny jsem se dozvěděl, že kromě ledviny, tlaku a cukru mám vše ostatní v pořádku. Pochopitelně zůstávám na oddělení.   
Když mi moje milovaná ledvinka dala na chvíli pokoj, rozhlížel jsem se okolo sebe, hodnotil a zaškatulkovával personál dle známého televizního seriálu. Všichni lékaři , jak jsem je poznal, byli více méně směsky. Dvě postavy a jejich míchanice zde však, naštěstí, chyběly. Byli to doktor Cvach a mladý Sova. Vlastně chyběla i Janžurka před polepšením a Ina.
Zarážela mě trpělivost a ochota sestřiček, s jakou se staraly o pacienty. Připomínaly mi andělíčky. Andělíčky proto, že za platy, co dostávají jsou nejen obětavé, ale i roztomilé. A doktoři?  Kdyby politici rozuměli své práci jako oni té své, tak máme problém kam s německými pracovníky přijeduvšími si k nám přivydělat. Také mě zarážely i neustále aktivní uklízečky.
Můj ošetřující lékař mě objednal do Prahy na ultrazvukovou likvidaci mého stavebního materiálu, kamínku.
Abych pravdu řekl,  začal jsem obdivovat i saniťáky.  Jak ti dokáží kličkovat po Praze!! Stala se však věc, která mi vyrazila dech. Nějaká lidská zrůda řidiči ukradla před nemocnicí ze sanitky mobil! Pražané, co se to u vás děje?
Po návratu do Kladna jsem šel na rentgen. Kamínek zmizel. Poté jsem šel na ultrazvuk. Na otázku na pohlaví mého budoucího dítěte jsem byl upozorněn, že shora zmíněný stavební materiál nemohou najít, což není sranda. Tak jsem řekl, že jsou dvě možnosti. Buď se naštval, vzal baťoh a šel do Německa za prací, a nebo se změnil v pudr a odešel do věčných lovišť. Každopádně, přišel jsem o kousek stavebního materiálu na
budoucí garáž. Také vysoký tlak klesl a cukr se srovnal.
Lituji jedné věci. Byl jsem propuštěn domů a nestačil jsem těm andělíčkům koupit ani čokoládu. Takže sestřičky, páni doktoři a další personále, zdravím a držte si svou úroveň.
PS- až mi budete příště nechávat rozstřelovat kamínky, objednejte jim menší dávky, ať ušetřím za stavební materiál.

Kdo si myslí, že pomoc Amondu tělesně postiženým je otázkou momentální dobré nálady jeho majitele, je na omylu. O tom jsem se přesvědčil i letos.
V květnu mi uplynula pětiletá lhůta, po které můžu spolu s manželkou dostat příspěvek na zakoupení nového motorového vozidla. Tak jsem počkal na červen a požádal si spolu s manželkou o příspěvek.
Zároveň jsme navštívili Amond, kde jsme automobil již jednou kupovali, a firma nám tehdy nejen vyšla vstříc, ale také velmi pomohla.
Mladý muž, jenž má na starosti prodej nových vozů nás informoval, že Felície se již nevyrábějí. Čímž nám Mladá Boleslav udělala škrt přes rozpočet. Na novější řady osobních automobilů bychom již neměli. LEČ. Na dvoře měli několik Felícií pro okamžitý prodej. A jednu nám po dohodě rezervovali, bez jakýchkoli podmínek. Ale aby to nebylo vše, bylo nám vedením nabídnuto, že bychom si mohli zarezervovat i novější typy s tím, že bychom mohli rozdíl mezi příspěvkem a cenou nového vozu doplatili až po vrácení části ceny vozu jeho výrobcem. To jsme odmítli s tím, že nechceme zneužívat dobrou vůli majitele firmy.
Neboť jsme oba tělesně postižení, potřebuji ruční ovládání. Jelikož stávající auto bylo také Felda, šlo pouze o demontáž pák z původního do nového auta. Zde se Amond opět ukázal. Oba vozy odvezli zaměstnanci firmy do Prahy i zpět. A když jsem se ptal na cenu za odvoz a přivezení, bylo mi řečeno, že to je SLUŽBA ZÁKAZNÍKOVI. Tudíž nejsem nic dlužen.
Kromě těchto věcí mi také vzali původní vůz na protiúčet. A mimochodem, rezervovaný automobil na mě bez jakékoli zálohy a poplatku čekal až do přiklepnutí příspěvku, který se díky mé nemoci na dva a půl měsíce.
Když jsem chtěl osobně poděkovat majiteli Amondu, bylo mi řečeno, že je to normální. 

Nedaleko od mého sídla, paneláku ve Spojených Státech Rozdělovských, jsme objevili restauraci. Teda ani ne restauraci, jako spíš příjemné místo k posezení. Oficielně je to restaurace U admirála. Ale po pravdě řečeno, je to příjemné, odpočinkové místo.
Majitel je počítačový odborník. A jako takový si spočítal, jak nejlépe vézt podnikání. Zjistil, že se vyplatí mít nižší ceny při kvalitní kuchyni a porcích jako od maminky. Zároveň také počítal, že zákazníci nemusí běhat jako srnec. Má bezbariérový přístup, a v „bezeschoné" úrovni má bar a salonek.
Do dalších prostorů jsou sice asi čtyři malé schůdky, jenže po ruce jsou ochotné ruce zaměstnanců. Což oceňujeme s manželkou pokaždé, když se chceme dobře najíst a posedět.
Je jen menší problém. Když odcházíme, závidím ženušce kulaté nožičky ( vozík ). Je mi totiž líto nechávat na talíři zbytky. Papů je velice dobré, a jsou ho velké porce.
Jednou jsme s manželkou a kamarády šli k Admirálovi posedět. Radši jsem nesnídal, a obědval jako ptáče. Hlady jsem přímo šilhal, tudíž jsem předpokládal, že porci spořádám bez obtíží. Jenže, i tak, jsem se přepapal.
Krásnější polovička jela na vozíčku a kamarádi s ní šli pěšky. No, a já jel za nimi ve „škopku", pro případ, že si to rozmyslí, a budou se chtít svézt.
Jak jsem jel před skupinkou, stala se mi kuriozita. Zastavili mě policisté. Asi byli poněkud zmateni. Že by někoho stopli za přestupek, nebo rychlou jízdu, to se jim již stalo. JENŽE já jel pomalu! Vysvětlil jsem jim situaci, a oni pochopili. Asi i oni  občas zajdou k Admirálovi, a smlsnou si na místních specialitkách.
Šéf Admirála je nejen dobrý podnikatel, ale i vlastenec. Pomáhá mi při přípravě na světovou Abilympiádu, na kterou jedu v listopadu letošního roku do Indie.

Jako většina osob mužského pohlaví, i já vlastním kromě televize a počítače také manželku.
Moje krásnější polovička je skvělá manželka, milenka, kamarádka, a bůh ví, co ještě. Je prostě fajn. Až na jedno. Má Buginu.
Ale popořádku. Do doby před osmi lety chodila o dvou francouzských holích. Pak ale měla dva úrazy, a usedla na vozík.
To, co jsem zpočátku považoval za tragedii, bylo pro ni vlastně osvobození a rozšíření možností. Přestala se dívat při chůzi na zem a s obavou na okolojdoucí, zda ji někdo porazí. Začala poznávat krásy světa, a prakticky se osvobodila. Začala také, bohužel pro společnou kasu, také sama nakupovat. Ubohá peněženka.
Vzhledem k tomu, že si na káře značně namáhala operované, a ne zcela fit rameno, požádala si o elektrický vozík.
Usmálo se na ni štěstí, a pojišťovna jí schválila elektrický vozík značky Meyra, který jsme pokřtili na Buginu.
Skutečně, dizajn a jízdní vlastnosti skvělé. Snad jen odpérování by mohlo být kvalitnější. Kapotáž z Buginy dělá spíš ekologické vozítko, než invalidní vozík. A „zadní rejd" velice operativní přibližovadlo. Jen se člověk musí naučit namísto kroucení volantem ovládat jízdu páčkou.
Vzhledem k operativnosti Buginy, si ženuška troufne i do kladenské Bily a na trhy ( další rána pro peněženku ).
Také já jsem si Buginu oblíbil. Jízda na ní mě začala velmi bavit, a rychlost číslo 3, na počátku zdající se značnou, se stala standardem. Jen jsa poučen zkušenostmi, vozím nákupní tašku mezi koleny.
Vozítko má na jedno nabití padesátikilometrový akční rádius. Dobré jízdní vlastnosti ( snad by mohlo jezdit o něco rychleji ) a skvělou kapotáž.
Od mé první, testovací jízdy Buginou mám o vášeň více. Ženuška je však stále na prvním místě. Přísahám.